Contact:
Ask me <3 Follow :3

V Koncích

4. april 2013 at 22:13 | Ki-Han |  Oneshot
V Koncích
OnTae
Written by: Ki-Han

Po dlouhém dni jsem konečně doma. Otevřu dveře, ještě ani nejsem v bytě a už na mě visí 'mladičký' Taemin, který ještě během náletu na mě vykřikne mé jméno
"Ahoj" usměju se a pohladím ho něžně po zádech
"Jak ses měl?" vychrlí na mne s širokým úsměvem a vyčkává na mou odpověď
"Celkem fajn," prohrábnu mu vlasy a trošku ho od sebe odtáhnu. Zaprvé jsem nemohl dýchat a zadruhé mě strašně bolela hlava "kde jsou všichni?" rozhlédnu se po obýváku a sám se svalím na gauč
"Šli k SuperJuniorům" odpoví mi maknae
"Aha," kývl jsem hlavou "tak když je byt prázdný..." šibalsky se usměju a stáhnu Mina k sobě na gauč, přičemž ho začnu vroucně líbat na krku. Jeho reakce mě ale překvapila. Tlakem do mé hrudi mě od sebe odtrhne
"Dnes ne.." řekne smutně Taemin a podívá se na skleněný stůl
"Copak je?" nechápavě se na něj podívám a zároveň položím mou ruku na jeho. Minnie natáhne paži a vezme do dlaně obálku. Beze slov si ji vezmu a otevřu ji. Čtu ji se značným odporem
"N-Na dva měsíce?.. D-Do A-Ameriky?.." zakoktám se a pohlédnu na Mina, který sklíčeně otočí hlavu na stranu. Čtu dál. Dozvídám se plno nových a bolestivých zpráv najednou "Odlítám za dva dny..." zašeptám a dopis, který jsem doteď držel v rukou spadne na zem
"Jo.. Jo já vím" řekne plačtivě Maknae a já jen uvidím, jak se mu zvedá ruka, aby setřela slzy, které mu zajísté tečou po tvářích. Byl jsem až moc v šoku, neuvědomoval jsem si, že budu dva měsíce bez mojeho Taeminieho..
"Minnie..." vydechnu a pomalu přestávám vidět přez zamlžené oči od slz. Taemin se prudce zvedne. Rychlým krokem zapluje do jeho pokoje a práskne dveřmi. Pak jen slyším Minův pláč. Nevstávám, ani to nemám v plánu. Pevně sevřu oči a z nich mi stečou pramínky slz. Stále si opakuju: Proč?! Nemůžou mě odtrhnout od SHINee. Byl jsem připraven jít za manžerem a všechno mu to vyvalit na stůl. Ale ani na tohle jsem se nezmohl. Jak já, tak Taemin jsme brečeli. On ve svém pokoji a já v obýváku. Asi po půl hodině slyším třísknutí dveří. Mohl by to být můj Minnie? Kdepak.. Byli to jen Jonghyun, Minho a Key
"Co se děje?" nechápe Minho a já složím tvář do dlaní. Nechci, aby viděli jak brečím. Ale ještě než jsem to udělal zvedl jsem obálku ze země a bezduše ji podal Hyunovi
"To je vtip, že?" zachechtá se Jjong, ikdyž ví, že to sranda doopravdy nebude
"Obávám se, že nebude.." hlesne po chvilce Minho a rozhlédne se po obýváku. Nikde nikdo. Nikdo neočumuje ledničku, nikdo se nedívá na televizi, nikdo nesrká horký nápoj. Konečně mu to docvakne "A kde je Min?" vyhrkne najednou
"U sebe v pokoji. Zajdu tam.." nabídnu se a s pohledem stále zabořeném v zemi jdu do jeho pokoje. Otevřu dveře a vklouznu tam jako kousek světla z obýváku. Byla tam tma. Min seděl v rohu pokoje, nohy přitisknuté k hrudi a plakal. Tak nahlas, jako dýchal "Minnie.." kleknu si k němu a obejmu ho. On mi ruce přehodí přez ramena "To se zvládne.. Uvidíš" pokusil jsem se o úsměv. Asi nevypadal moc přesvědčivě, protože se Taemin rozbrečel ještě více
"Proč ti nevěřím, hyung?" upře na mne jeho uplakané oči
"Nevím.. Ale zkus to. Když v to budem věřit, určitě to bude dobrý" ujišťuju ho jak nejlépe umím. Po chvíli mu setřu slzy, které se znovu a znovu objevují na jeho tvářích "Prosím.. Už neplakej. Bolí to..." jemně přitisknu mé rty k jeho
"Ale vono to nejde" zakňučí, když se od sebe odpojíme
"Znaž se.. Pojď si lehnout. Až usneš, bude se ti zdát o něčem pekným a zapomeneš na to" stoupnu si na nohy a vytáhnu ho za sebou. On se mi ale zhroutí do náruče a spustí ještě větší pláč. Stále se snažím ho uklidňovat. Jenže on je jako ta panenka, kterou když zmáčknete tak brečí. Ano, on je taková moje panenka. Och bože... Co mám dělat? Kde je můj vůdčí smysl, když ho potřebuju? Zrovna teď, když ho potřebuju nejvíce. Zmůžu se pouze na jednu větu
"Já ti věřím, Minnie..." pošeptám mu do ouška. Cítím, jak se zachvěje.. Cítím, jak mi promoká tričko. Cítil jsem tolik věcí. Těžko říct, zda se mi také chtělo brečet, nebo jestli jsem chtěl všechno rozkopat. Zároveň jsem ale cítil, že musím Minnieho chránit před bolestí a slzami. Odtrhnu od sebe to malé "to" a rozhodně vyřknu
"Nejedu tam.. Budu tady s tebou" podívám se mu do očí a uvidím překvapení
"Prosím?" nemohl uvěřit svým uším. Rozhodně čekal, že se jako malý usmrkaný fracek stáhnu a poddám se. Tak mi ten odjezd jde proti srsti
"Nikam neodjedu. Bez tebe nikam" chytnu ho za ruku a držím tak pevně, div mu nezfialověla
"Přestaň. Bolí to, ale jen tam musíš. Pro nás, pro SHINee... Pro mě" řekne mi narovinu. Tak teď ho ale nechápu. Brečí, abych nejel a teď mi řekne, ať tam jedu. Jsem titam. Co teď?!..
"Opravdu to tak cítíš?.." ujišťuju se. Co když jsem jenom zase blbě slyšel
"Samozřejmě" přikývne. Má ruku sjede z jeho a já na něj nechápavě zírám. Po chvilce ho pevně obejmu. Otočím ho zády k posteli a položím ho. Jemně, láskyplnně
"Teď už spi.. Je pozdě" políbím ho na čelo. On mě pohladí po tváři. Zavřel oči, usínal. Minutku ho ještě pozoruju a pak jdu do obýváku za klukama
"Tak co, jedeš?" řekne Hyun
"Jasně, že jedu...."
DEN ODJEZDU
"Miluju tě, Onew.." zašeptá mi do ucha a něžně mě políbí. S nuceným úsměvem mu odpovím prosté
"Já taky" Blbost! Nechci se smát, chci brečet! "Mějte se.. Budete mi chybět" otočím se na ně ještě než nastoupím do letadla. Mávají mi, já jim. Tak moc mi budou chybět. Uvidím jen, jak se můj maličký Minnie schoulí do náruče Jonghyunovi. Usednu na své místo a vyčkávám vzlet. Naposled se na ně podívám. Usměju se. Letadlo se otočí a vzlétává. Já se neudržím a s obličejem zabořeným v dlaních začnu opět brečet. Let byl dlouhý, ale jsem si jist, že tam nejedu zbytečně!
DŘÍVĚJŠÍ PŘÍJEZD, O DVA TÝDNY DŘÍV NEŽ SE PŘEDPOKLÁDALO
Dva měsíce v čudu, ale už se vracím dom! Jupí! Jak moc se já těším na Minnieho a na kluky. Jedu autem z letiště k našemu domu. Konečně vidím cíl mé jízdy. Odemknu a potichu vejdu do bytu. Kupodivu mě nikdo nesvalil, neobjal ani nic podobného. Vtrhnu do obýváku
"Ahoj lidi!" zařval jsem přez celý barák. Neslyším, natož pak nevidím úsměv ani nic podobné. Key se svalí dozadu a začne strašně nahlas brečet
"Keyi.." zašeptá Jonghyun, ale já vidím, že i on má slzy na krajíčku
"Co se děje?" nechápu, teprve teď se rozpomenu, na koho jsem se nejvíce těšil "Minnie!" vyštěknu a rozběhnu se do jeho pokoje. Není tam. Zamračím se a otevřu jeho skříň, kde se tak rád schovával. Tam také nebyl. Přijdu do obýváku a nuceně se usměju
"Kde je Minnie? Mám pro něj dárek" řeknu ještě poněkud veselým tónem. Pomalu začínám tušit, že se něco stalo. Nikdo mi neodpovídá "C-Co se mu stalo?" stuhne mi úsměv na tváři a krabička, co jsem držel, mi vypadne z rukou a tvrdě dopadne na zem
"Taemin..." načne Jjong, ale záhy vztane a jako torpéno vystřelí do jeho pokoje - s pláčem. Já ale stále nechápal, co se stalo!
"Taemin měl rakovinu.." dokončil Jonghyunovo dílo Minho
"A-Ale žije ne?" pokouším se dostat z něj odpověď. Zajímavé, jak dokáže jeden pohyb hlavy zničit někomu život. Mé tělo se rozklepe. Nekontrolovatelně se mi z očí vyvalí slzy. Můj Minnie tu není.. Odešel.. Navždy.. Minho se rozbrečel také. Taeminův odchod nás zasáhl všechny. Nečekám, vyvalím se z bytu a aniž bych si to uvědomil, jsem sedl do auta a jel do nemocnice. Zanedlouho jsem už stál v čekárně. Tedy stál.. To není pravda, zastavím první sestru co uvidím
"Kde je Lee Taemin?!" vykřiknu a přestávám vidět přez slzami zamlžené oči
"Promiňte, ale Lee Taemin..." sklopí pohled. Chci ho vidět!
"Já vím, ale kde je?!" zaječím a pustím její loket, který jsem doteď svíral
"Na stopětce" řekne vyděšeně a ukáže na poslední pokoj v chodbě. Rozběhnu se. Běžím, ale pokoj se mi zdá dál, než je. Prudce otevřu dveře. Uvidím ho. Uvidím bezmocné tělíčko, které leží na nemocničním lůžku. Můj maličký, nevinný Minnie.. Doktoři se snaží mě dostat ven. Já ale nechci, protestuju a rvu se k němu dál. Vyhrávám a běžím k němu. Obejmu ho. Tak pevně, že kdyby žil, tak by se udusil
"Minnie.." začnu nepopsatelně brečet "Proč jsi mě nenechal se s tebou ještě rozloučit?.. Proč jsi to udělal?.. Taeminnie!!" zakřičím a ještě víc se zabořím do jeho hrudi. Necítil jsem tlukot jeho srdce. Asi je opravdu konec.. Doktorům se podáří mě od něj odtrhnout. Vyhodí mě na chodbu. Stojím tam.. Pláču. Moje panenka tu není, aby mě utěšila. Spadnu na kolena.. Bez něj jsem v koncích....
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Ji Rim Ji Rim | 17. june 2013 at 16:12 | React

tak smutné ...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement